Město na pokraji Věčnosti
Následující příběh nese název Město na pokraji Věčnosti (City on the Edge of Forever) a jeho autorem je populární scifista Harlan Ellison. Je jedním z nejslavnějších a nejoceňovanějších příběhů původního Star Treku.

    Dvě kapky kordrazinu mohou člověku zachránit život. Deset kapek drogy může někdy i zabít. Když se poškodil hyposprej s touto látkou v ruce doktora McCoye, proniklo mu jí během sekundy do těla stokrát víc.
    Lodní lékař vyrazil zoufalý, nesouvislý výkřik a vyběhl z můstku. Během několika minut byl na lodi vyhlášen poplach. Podle mikrofilmů v lodní knihovně se při takových dávkách často vyskytovala paranoia, ale McCoy znal loď příliš dobře. Než stačili zorganizovat pátrací skupinu, doběhl do transportní místnosti a nechal se paprskem přenést na planetu, kolem níž Enterprise právě kroužila.

    Přístroje transportéru na povrchu planety zaznamenaly podivné narušení časových souřadnic. Ale údaje o přenosu se nezměnily: ať už bylo tam dole cokoliv, doktor tam byl také. Kirk chtěl nejprve získat pár doplňujících informací, ale teď k tomu neměl možnost. Museli jít McCoye hledat. Kirk si vybral Spocka, Scotta, Uhuru, Davise a jednoho strážného. Samozřejmě se výsadku účastnil sám.
    Všichni se zhmotnili uprostřed prastarých rozlehlých ruin. Většinou tam nebylo nic než prach, jen místy několik úlomků stěn a hromady kamení, mezi kterými se McCoy mohl skrýt.
    Na planetě bylo chladno. Na nebi skomíralo vyhasínající slunce, jehož světlo vyvolávalo jen jakési svítání. Byl to mrtvý svět. Ruiny se prostíraly až za obzor – bylo to obrovské město – ale život z něho vymizel nejméně před deseti tisíci stoletími. Takové slunce umíralo dlouho.
    Uprostřed vší zkázy a rozkladu zářil však jeden předmět jako nový. Byl hladce vyleštěný a okamžitě přilákal Kirkovu pozornost. Obrovské, osmihranné zrcadlo – ale bylo to doopravdy zrcadlo? Jeho mlhavý povrch se leskl a proměňoval. Ať to bylo cokoli, vyhlíželo to nově. Vedle toho, napůl zahrabána v prachu a písku, seděla krychle, rovněž hladce vyleštěná. Spock na ni zaměřil svůj trikordér.
    "Ať je to cokoli," řekl ztěžka Kirk, "bude to středem našeho pátrání. Teď se rozptýlíme."
    Členové skupiny se rozdělili – kromě Spocka, který se namísto toho naklonil k blyštícímu se předmětu. Řekl: "Fascinující!"
    "Pane Spocku?"
    "Kapitáne, tento předmět je zdrojem narušení toku času, které jsme zaznamenali na oběžné dráze. Nechápu, jak k tomu dochází. To nemůže být stroj, aspoň ne v tom smyslu, jak tomu rozumíme, ale..."
    Kirk pohlédl na předmět. "Co to tedy je?"
    V tu chvíli se vzduch rozechvěl hlubokým hučením a pak z nitra předmětu zazněl zvučný, vibrující hlas:
    "Otázka," pronesl hlas. "Otázka. Od té doby, co vám slunce vzplálo na nebi, dříve než se objevil váš rod, tu čekám na otázku."
    "Kdo jsi?" řekl Kirk.
    "Já... jsem strážce Věčnosti."
    "Jsi stroj?" zeptal se Kirk, "nebo bytost?"
    "Jsem obojí, a ani jedno z toho. Jsem svým vlastním počátkem, jsem svým vlastním koncem."
    Spock řekl: "Nevidím důvod, abys odpovídal v hádankách."
    "Odpovídám na všechny otázky tak jednoduše, jak dovedu."
    "Jaký máš úkol?"
    "Jsem časovou branou. Skrze mě procházeli do jiného věku příslušníci civilizace, která tu kdysi přebývala."
    "Do minulosti nebo do budoucnosti?" zeptal se Spock.
    "Do minulosti," řekl hlas a znělo to jako povzdech. "Vždy a stále jen do minulosti. Do jejich minulosti, kterou vy nemůžete sdílet. Mohu vám nabídnout pouze vaši vlastní minulost. Pohleďte! Tak vznikla vaše rodná planeta."
    V zrcadle bylo najednou vidět, jak z pulsující, vychladající ohnivé koule vzniká Sluneční soustava... a Kirk věděl, že to není pouhé zobrazení, ale že se dívá na skutečné děje. O chvíli později bylo vidět pravěké moře bez zlomku pevniny: pak se najednou objevila hustá džungle.
    "Pane Spocku," řekl zamyšleně Kirk, "jestli je tohle časová brána do minulosti, nemohli bychom vzít Kostru o jeden den zpátky do minulosti a nehodě předem zabránit? Aby si tu látku vůbec nevstříkl?"
    "Nejprve bychom ho museli chytit," řekl Spock. " A kromě toho, kapitáne, podívejte se, jak rychle ubíhají staletí. Dostat se přesně do dne, který bychom si vybrali, je nemožné."
    "Strážce, nemohl bys zmírnit tok běhu času?"
    "Byl jsem vyroben, abych ukazoval minulost takto," řek Strážce. "Nemohu to změnit."
    Vznikl Egypt a zmizel. Potopila se Atlantida. Z barbarů v cárech se pojednou stali Řekové. Spock všechno zaznamenával v trikordéru.
    "Je to lákavé, že?" pronesl Kirk. "Projít branou, zmizet v jiném světě..."
    Přerušil ho výkřik a ostrý zvuk. Otočil se. McCoy, který byl zřejmě blízko, mířil ve svém šíleném běhu přímo do středu časového zařízení. Nablízku byli pouze Kirk a Spock.
    Spock upustil trikordér a vběhl doktorovi do cesty, ale ten s vytřeštěnýma očima bleskově uhnul. Zůstal pouze Kirk, který se k němu vrhl. Ale McCoy se ohnal a osvobodil. Kirk zavrávoral a svalil se na zem.
    "Kostro!" zvolal. "Ne! To ne!"
    Ale už jen viděl, jak McCoy probíhá zamlženým osmihranným rámem a vzápětí mizí. Jako kdyby ho něco spolklo. Pak už bylo zrcadlo tak prázdné, jako když k němu přišli.
    "Kde je?" zeptal se Kirk.
    "Prošel do toho, co bylo," pronesl hlas Strážce.
    "Kapitáne," přiřítila se k nim udýchaná Uhura. "Ztratila jsem spojení s lodí. Mluvila jsem s ní, a najednou se odmlčeli. Ani statický šum není slyšet. Prostě... nic."
    "Je komunikátor v pořádku?"
    "Ano pane. Vypadá to, jako by tam nahoře už nic nebylo."
    Strážce řekl: "Vaše loď, to, co vám patří, všechno je pryč."
    Kirkovi se sevřelo srdce a vzpomněl si na svůj předchozí pobyt v minulosti, kdy se po průletu černou dírou snažili zahladit veškeré stopy svého pobytu v roce 1970. Řekl slabě: "McCoy nějak změnil dějiny."
    Scott se připojil ke skupině. Řekl: "Tentokrát jsme tu uvízli, kapitáne."
    Kirk neodpověděl, ale Spock přikývl. "Jsme bez minulosti – a bez budoucnosti."
    Kirk zvolna vzhlédl k černému nebi planety posetému hvězdami, na kterém už nebyla jeho Enterprise.
    "Ani Zemi nemáme," řekl. "Není tam Země, kterou jsme znali. Jsme úplně sami – a nemáme ani vlastni historii."
    "Budeme ji muset znovu vytvořit," řekl Spock.
    "Jak, pane Spocku?"
    "Budeme muset vstoupit do minulosti sami – a pokusit se napravit všechno, co doktor změnil. Když zmizel, prováděl jsem obrazový záznam. Při dobré synchronizaci se snad dostaneme do správného období. Možná, že tam budeme o měsíc dřív, než přišel on. Nebo o týden, když budeme mít štěstí."
    "Strážce," řekl Kirk. "Jestli budeme mít úspěch..."
    "Vrátím vás zpět. Bude to, jako kdyby nikdo z vás neodešel."
    "Jestli tam McCoye najdete," řekl Scott, "bude to hotovej zázrak."
    "Není jiná možnost," řekl Spock.
    "Scotty, až dojdete k závěru, že jste už čekal dost dlouho... až už dost dlouho znamená cokoli – pak..." otřásl se. "Každý z vás se o to musí pokusit. I když se vám to nepodaří, budete žít někde na světě, v minulosti."
    "Připravte se, kapitáne," řekl Spock. "Myslím, že právě teď je čas vstoupit do minulosti."

("Je to lákavé, že?" pronesl Kirk. "Projít branou, zmizet v jiném světě...")

    Stáli na zaprášené městské ulici se špinavými výkladními skříněmi. Občas kolem nich projelo hranaté vozidlo na čtyřech kolech. Nad jedním obchodem hlásal obrovský nápis:
    POLÉVKA ZDARMA
    Pod tím bylo menším písmem napsáno STŮJTE VE FRONTĚ se směrovou šipkou. Fronta mužů v ošumělých kabátech a čepicích se zvolna pohybovala dovnitř. Spock řekl znechuceně: "Tohle má být dědictví, kterým se národ mé matky chlubí?"
    "Tohle," pronesl Kirk s odporem, "bylo to, čeho jsme se zbavovali po pět set let. Ale na tom nezáleží – někdo si nás může všimnout. Naše oděvy zrovna neodpovídají době. S tím bychom měli začít."
    Odvedl Spocka ulicí, na níž se v tomto světě objevili poprvé.
    "Tamhle jsou nějaké šaty."
    "Obávám se, že já na sebe i tak upoutám pozornost, kapitáne."
    "Potom," řekl kapitán, "budete muset vysvětlit, odkud máte ty uši. Oblékněte si tohle." Sundal ze šňůry na prádlo dvě košile, dvoje kalhoty, starý svetr a vlněnou čepici.
    "Kapitáne," řekl Spock, "nehledě na to, že tohle je krádež, nemůžeme se převlékat tady na veřejnosti. Pokud si pamatuji vaše dějiny, byli na to na staré Zemi poněkud hákliví."
    "To je v pořádku. Jdeme." Kirk sroloval šaty a zastrčil si je pod paži.
    Vrátili se na ulici bez potíží. Kirk se začínal cítit lépe.
    "Víte," řekl. "Docela se mi v tomhle století líbí. Je to tu jednodušší než u nás. Snad bych dokonce zjistil, že mám slušný talent pro... huf?"
    Vrazil přímo do náruče obrovského policisty. Muž v modré uniformě si je prohlédl, zahleděl se na šatstvo, které Kirk nesl pod paží, a docel příjemně se zeptal: "tak co?"
    "Hm, ano," řek Kirk. "Vy jste policejní důstojník. Vzpomínám si..."
Zřejmě to nebyl ten správný způsob. Kirk větu nedokončil a pokusil se o přátelský úsměv. Policista se také usmál, ale nehnul se ani o milimetr. Spock za Kirkem pronesl:
    "Říkal jste něco o talentu, pane?"
    To byla také chyba, protože policista se zaměřil na Spocka, zvláště na jeho špičaté uši. Kirk řekl rychle:
    "Můj přítel je – ééé – Číňan. To s těma ušima se dá snadno vysvětlit. Víte..."
    Policista mlčel. Kirk se zarazil.
    "Snad ta nehoda, kterou jsem měl v dětství...," dodal Spock.
    "Ano, na poli," řekl Kirk. "Chytil se za uši, do žacího stroje. Naštěstí... Nablízku byl americký misionář, který byl náhodou zběhlý v plastických operacích... dříve býval chirurgem..."
    "Tak to by stačilo," řekl policista. "Odhoďte ty hadry, ruce vzhůru a otočte se ke zdi. Takový nesmysly mi vykládat nebudete."
    "Ano, pane," řekl Kirk. Když se měl otočit, zarazil se a zahleděl se na policistovo rameno. "To od vaší ženy nebylo hezké, že vás nechala jít takhle."
    "Cože?" zeptal se policista.
    "Vypadá to hrozně," chytil se Spock. "Jestli dovolíte..."
    Jemně stiskl policistovi rameno a ten se stejně jemně sesunul na dlažbu.
    "A teď, kapitáne," pronesl.
    "Ano," řekl Kirk. "Mizíme."
    Za nimi zazněly policejní píšťalky – podivný zvuk, který neznali. Vřítili se do otevřených sklepních dveří. Sklep vypadal dost ponuře: byla tam nádoba s uhlím, stará kamna, hory smetí, několik starých kufrů. Všechno vypadalo v příšeří strašidelně. Rychle se převlékli. Kirk si vzal svetr: Spock si přes svoje elegantní, ale nebezpečné uši přetáhl čepici.
Spock vytáhl trikordér. Ale nic se na něm neobjevilo. Jen slabé elektronické pískání, které znělo jako ozvěna policejních píšťalek.
    Oba muži na sebe přes hromadu uhlí pohlédli. Konečně Kirk pronesl: "Tohle není žádná hra. Musíme se postavit tváří v tvář nepříjemné zkušenosti. Shrňte situaci, pane Spocku!"
    "Za prvé," řekl zvolna Spock, "hádám, že jsme se sem dostali asi o týden dřív než doktor McCoy. Ale abych měl jistotu..."
    "A kde se objeví? V New Yorku, v Bostonu, na Honolulu, v Mongolsku?"
    "Samozřejmě nevím. Ale existuje teorie..." Spock zaváhal. Pak pokrčil rameny a pokračoval: "Podle ní lze na čas pohlížet jako na tekutinu, jako je říční tok. Spíš to zavádí, jako analogie slunečního systému se strukturou atomu, ale něco na tom přesto může být."
    "Pane Spocku, kdybych vás neznal lépe, podezříval bych vás, že mě chcete poučovat."
    "Ne, pane. Chtěl bych jenom naznačit, že týž tok času, který odnesl doktora McCoye na jisté místo nebo k jisté události, tam vzal i nás... Není-li tomu tak, nemáme vůbec žádnou naději."
    "Jaké máme šance?"
    "Kapitáne, v čase žádné šance nejsou. Stavíte nekonečné množství okamžiků proti jedné nepravděpodobné události. A přesto..." Spock zvedl trikordér. "Tam uvnitř je přesné místo, přesná doba, dokonce i obrazový záznam toho, co tu McCoy dělal. Kdybych to mohl dát do lodního počítače jen na několik minut..."
    "A mohl byste tady nějaký počítač vyrobit?"
    "V téhle primitivní civilizaci?" řekl Spock. "Ani nápad. Nemám žádné nástroje, materiál... ani neznám zdejší napětí."
    "Chápu," řekl zvolna Kirk. "Ano, to je dost složitý problém. Promiňte, pane Spocku. Občas od vás chci příliš mnoho."
    Spock prudce otočil hlavu, ale v tu chvíli se na stropě žlutě rozzářila žárovka. Současně uslyšeli, jak se nahoře otvírají vstupní dveře do sklepa. Ženský hlas hlasitě zvolal: "Kdo je tam?"
    Zatímco dívka sestupovala po schodech, oba muži se vztyčili. Ačkoli doba byla zjevně nebezpečná, vůbec se nebála. Byla jednoduše oblečena a nepříliš hezká, ale hlasem na sebe okamžitě upoutala pozornost.
    "Nechtěli jsme udělat nic zlého, slečno," řekl Kirk, "ale když se venku udělalo tak chladno..."
    Ledově na něho pohlédla a řekla: "Lež není zrovna nejlepším prostředkem, jak říci někomu "dobrý den". Bylo skutečně tak chladno?"
    "Nu," řekl Kirk, "nebylo. Pronásledoval nás policejní důstojník."
    "Protože..."
    "Krádež. Tyhle šaty. Neměli jsme žádné peníze."
    "Aha." Oba si je prohlédla. "pořád to samé. Potřebuji pomoc. Utírat prach, mýt nádobí, prostě celkový úklid. Jste ochotni pracovat?"
    "Za jakou mzdu?" zeptal se Spock. Kirk na něj udiveně pohlédl. První důstojník dodal: "Potřebuji součástky do rádia a několik dalších věcí. Náhradní díly, dráty... to... je můj koníček."
    "Patnáct centů za hodinu při desetihodinové pracovní době," řekla dívka. "Já taky nejsem zrovna bohatá. Bude vám to stačit? V pořádku. Jak se jmenujete?"
    "Já jsem Jim Kirk. On se jmenuje Spock."
    "Já jsem Edith Keelerová," řekla. "Můžete hned začít tady dole."
    Příjemně se usmála a vrátila se zpátky nahoru po schodech. Kirka poněkud vyvedla zmíry svým rázným vystupováním a bezstarostností. Konečně se rozhlédl po místnosti, našel dvě košťata a jedno podal Spockovi.
    "Součástky do rádia a několik dalších věcí, co?" řekl. "Souhlasím, pane Spocku. Každý by měl mít svého koníčka. Lidi se pak netoulají po ulicích."

    Misie byla směsicí všeho možného a Kirk se jen váhavě orientoval. Byl to částečně kostel, částečně jídelna, zčásti oddechové prostory. Stály tu stoly s nízkými lavicemi. V přední části místnosti si dělníci nabírali polévku a kávu. Na jedné straně stála rozměrná bedna s nářadím, opatřená starým visacím zámkem. Muži v ošumělých oděvech seděli na obou stranách od Kirka a Spocka a čekali bez valného nadšení. Nejbližší z nich, malý mužík s úzkou tváří, si je začal prohlížet.
    "Budete litovat," řekl přehnaně znuděným tónem.
    "Proč?" zeptal se Kirk.
    "Čekáte, že se najíte zdarma? Pak si budete muset vyslechnout ty její řeči."
    "Dobrý večer," ozval se Edithin hlas. Seděla vedle malého stupínku: teď se na něj postavila. Nezájem posluchačů ji neodradil. "Teď, jak určitě někdo z vás řekl, musíte za tu polévku zaplatit."
    Ozval se smích. "Ne že by vypadala špatně," řekl tiše mužíček. "Jenže kdyby si s ní člověk měl doopravdy začít..."
    "Buďte zticha," okřikl ho Kirk. Když si všiml, že se na něj dívá Spock, dodal: "Tohle si chci poslechnout."
    "Ovšem," řekl Spock nezúčastněně.
    "Začneme jako vždycky – přímo k věci," řekla Edith. "Proč tady pracuji, mhouřím nad vámi oko a dokonce i trochu podvádím, abych vás nakrmila? Nevím. Prostě to dělám. Ale s příživníky se bavit nehodlám. Jestli jste si odvykli pracovat nebo se chcete jen přiživit, nestojím o vás a žádnou polévku nedostanete."
    Kirk udiveně naslouchal. Nevěděl, co tu má čekat, ale rozhodně ne tohle.
    "Já vím," pokračovala, "že je těžké přetloukat den za dnem. Ale to musíte všichni. Jenže člověk, kterému je polévka zdarma záminkou k tomu, aby se vzdal a přestal bojovat, mi není k ničemu. Abyste všichni přežili, potřebujete víc než jen polévku. Musíte vědět, že stojí za to žít, ať už jakkoli.
    Přelud a skutečnost, přátelé. To je tajemství, které vám umožní protlouct se v této době. Vědět, co skutečně je, a co se jenom zdá. Hlad je skutečný stejně tak jako zima. Ale ne smutek.
    A je to právě samota, co vás zničí – co vás zabije. Smutek a nenávist. Může se stát, že si všichni půjdeme lehnout trochu hladoví, ale ve spánku můžeme najít mír, když si uvědomíme, že jsme žili zas další den a nikomu jsme přitom neublížili."
    "Bonner Stochastik," zašeptal Spock.
    "Ten se narodí až za dvě stě let. Poslouchejte."
    "Není jednoduché smířit se se světem, který s námi takhle zachází," pokračovala Edith. "Já to vím. Je to těžké, ale není to nemožné. Kdosi jednou řekl, že nenávist je pouze nedostatek lásky, ale takové poselství nemůže pochopit nikdo s prázdným žaludkem. A ještě něco je pravdou: Láska je jen nedostatek nenávisti. Zbavte svá srdce nenávisti a budete schopni lásky. Budete-li chtít dnes jít spát bez nenávisti v srdci, vyhráli jste důležitý boj.
    A to je vše, co vám chci dnes říci. Jezte spokojeně, přátelé."
    Sestoupila a vyšla z velké, temné místnosti.
    "Velmi zajímavé," řekl Spock. "neobvyklý názor."
    "Neobyčejná žena," odvětil Kirk tiše, ale Edith Keelerová, která právě mířila k nim, ho zaslechla.
    "Vy dva jste neobyčejní pracovníci, pane Kirku," řekla. "Sklep vypadal jako vyleštěný."
    Kirk se rozpomněl, jak kdysi sloužil jako plavčík, a pomyslel si, že tehdejší dřina přece jen k něčemu byla. Ale řekl jen: "Takže dostaneme další práci?"
    "V sedm hodin ráno. Máte nějaký kutloch na noc?"
    "Kutloch?"
    Edith si ho se zájmem prohlédla. "Vy jste v tom poprvé, co? Kutloch je místo, kde se spí. Tam, kde bydlím, je prázdný pokoj za dva dolary týdně. Jestli chcete, zavedu vás tam. Jen co budeme hotoví s tím nádobím."
    "Jistěže chceme," řekl Kirk. "Děkujeme vám."

"Kapitáne, chcete na mně, abych pracoval s vybavením, které je sotva o něco lepší než kamenné nože a medvědí kůže."     Jako všechno, co až dosud v této civilizaci viděli, byla místnost velká a působila ponuře: několik kusů starého nábytku, sesedající se lůžko, rozpadající se záclony. Teď to však bylo zčásti zakryto hromadou drátů, plíšků a jiných součástek, které Spock připojoval k trikordéru. Když vstoupil Kirk s malým sáčkem potravin a dalším balíkem součástek, řekl Spock: "Kapitáne, budu potřeboval platinovou houbu, asi kilogram. Nebo kus čistého kovu, snad deset gramů, to by bylo ještě lepší."
    Kirk zavrtěl hlavou: "Nesu vám zeleninu, sobě salám a rohlík. Buďte si jistý, že v tom dalším pytlíku není ani platina, ani zlato, ani diamanty. A že nic takového v nejbližší době neseženeme. Je tam jen několik náhradních dílů nepříliš dobré kvality, a ty nás stály devadesát procent našeho společného výdělku za tři dny."
    "Kapitáne, chcete na mně, abych pracoval s vybavením, které je sotva o něco lepší než kamenné nože a medvědí kůže."
    "Nemáme na vybranou," řekl Kirk. "McCoy se tu může objevit každým dnem. Nemáme žádnou záruku, že nás nějaký časový proud dá dohromady. Musí to fungovat – s platinou nebo bez ní."
    "Kapitáne," řekl ledově Spock, "s tímhle tempem bych mohl doplňovat první paměťové obvody během tří až čtyř týdnů..."
    Ozvalo se zaklepání a Edith prostrčila hlavu dveřmi.
    "Kdybyste okamžitě vyrazili," řekla, "mohla bych vám sehnat práci na pět hodin za dvaadvacet centů na hodinu. Co je proboha tohle?"
    "Snažím se, paní," řekl hrdě Spock, "sestrojit paměťový obvod z kamenných nožů a medvědích kůží."
    "Nevím, co to znamená," řekla, "ale jestli chcete tu práci, měli byste si pospíšit." Vyšla z místnosti.     "Má pravdu. Pojďme, Spocku."
    "Ano, kapitáne, jenom okamžik... Mám dojem, že jsem v misii viděl některé nástroje, které potřebuji pro detaily."
    "Ano, používal je ten člověk, který opravoval ty... ééé – hodiny s kukačkou. Tady se dělá hodně věcí. Opravují se hodiny, truhlaří se, vzadu je krejčovská dílna..."
    "Měl jste naprostou pravdu, kapitáne," řekl Spock. "Ta dívka je fascinující. Jsem připraven. Pochybuji, že práce za dvaadvacet centů za hodinu mi mnoho pomůže, ale tohle vybavení..."
    "Hlavně, abyste je vrátil."
    "Věřte mi, kapitáne," řekl vědecký důstojník, "ta minulá krádež byla moje poslední."

    Nyní zaplňovala doplňková část trikordéru téměř celou místnost. Vypadala jako robot, kterého si postavilo malé děcko, ale jeho cvakání a vrčení mělo jasný účel. Spockovi se hluk zřejmě nelíbil – byl zvyklý na stroje, které pracovaly zcela tiše – ale nechtěl ztrácet čas s pokusy o jeho odstranění. Prudce se vztyčil.
    "Kapitáne, možná jsem na něco narazil."
    Kirk popotáhl nosem. "Tady vám někde hoří spoj."
    "Příliš ty obvody přetěžuji. Ale tohle je zřejmě uzlový bod v čase. Podívejte se na obrazovku trikordéru. Zpomalil jsem záznam z časového uzlu."
    Kirk se zahleděl na malou obrazovku. Byla na ní tvář Edith Keelerové. Pak se obraz zaostřil a Kirk si uvědomil, že se dívá na fotografii v novinách. Byly datovány 23. února 1936 – šest let ode "dneška". Nad fotografií byl titulek: VLÁDA JEDNÁ S "ANDĚLEM" SLUMOVÝCH ČTVRTÍ. Článek začínal: Prezident jednal déle než hodinu s Edith Keelerovou o jejích návrzích na...
    Vyšlehl ohňostroj jisker, vyvalil se oblak dýmu a obraz zmizel.
    "Rychle!" řekl Kirk. "Můžete to vrátit?"
    "I kdybych mohl, nic by nám to nepomohlo," řekl Spock. "Došlo k chybě už před zkratem. Na stejné paměťové stopě jsem viděl novinový článek z roku 1930."
    "No a co? V každém případě známe její budoucnost, Spocku. Za šest let se stane významnou osobností, všichni ji budou uznávat..."
    "Ne, pane," řekl tiše Spock. Odmlčel se a teprve po chvíli pokračoval: "To, co jsem viděl, bylo úmrtní oznámení Edith Keelerové. Nikdy se neproslavila. Zemře v tomto roce na následek jakési nehody."
    "Musíte se mýlit! Obojí přece nemůže být pravda!"
    "Obávám se, že ano, kapitáne," řekl Spock. "Ona má dvě možné budoucnosti – podle toho, co udělá McCoy."
    "Cože...? Aha, už chápu. McCoy má něco společného s jejím životem nebo smrtí. A v jeho současném stavu..." Ta myšlenka Kirka zarazila, ale přinutil se pokračovat: "Pane Spocku, zabil ji snad McCoy? Byly dějiny změněny takto?"
    "To nemohu říci, kapitáne. Ale je možné ještě něco horšího."
    "A co, člověče?"
    "McCoy možná změnil historii tím, že zabránil, aby zahynula."
    "Tak jak je to přesně? Tohle musíme zjistit, než se tu McCoy objeví?"
    "A co pak, kapitáne?" zeptal se Spock. "Řekněme, že zjistíme, že abychom vrátili všechno do pořádku, musí Edith Keelerová zemřít. Takže abychom vrátili zpět naší budoucnost, musíme McCoyovi zabránit, aby ji zachránil. Co potom?"
    "Já nevím," řekl prudce Kirk. "Ale musíme to zjistit. Dostal jste v pořádku ty klenotnické nástroje? Ta skříňka byla zamčená na zámek s číselným kódem."
    "To nebyl žádný zámek. Dětská hračka z hlediska teorie pravděpodobnosti..."
    "A otevřela se v tu ránu," ozval se za nimi Edithin hlas. Oba muži se obrátili. Letmo pohlédla na složitou aparaturu a otočila se zpět ke Spockovi: "Ptám se: Proč? Chci jasnou odpověď. Řekněte mi to upřímně."
    Spock ukázal na přístroje. "Viděla jste, jak to předtím fungovalo?" řekl. "Potřeboval jsem jemné nástroje. Byl bych je ráno vrátil."
    Edith se na něj zadívala. Snad v ní jeho nezemský zjev nevzbuzoval důvěru, anebo se proti němu spikl sám čas. Řekla: "Ty hračičky mě nezajímají. Vypadněte odsud."
    "Slečno Keelerová," řekl Kirk, "jestliže pan Spock řekl, že je nutně potřebuje a že byste je dostala zpátky zítra ráno, můžete se na jeho slovo spolehnout."
    "Souhlasím," řekla pomalu, "za určitých podmínek. Především chci, aby pan Kirk odpověděl na mé otázky. Vy také nevypadáte zrovna nevinně. Víte zrovna tak dobře jako já, že sem nepatříte."
    "Zajímavé," řekl Spock, "a kam myslíte, slečno Keelerová, že patříme?"
    "Vy, pane Spocku?" kývla směrem ke Kirkovi. "Patříte k němu. Jako kdybyste s ním byl odjakživa a budete pořád. Ale kam patří on... však já na to nakonec přijdu."
"Aha," řekl Spock. "Nu, tak já bych pokračoval..."
    "Tak já bych pokračoval – kapitáne," řekla Edith Keelerová a usmála se na Kirka. "Oslovuje vás tak, i když to neřekne nahlas."
    Vyšla s ním ven. V hale řekla: "Mimochodem, proč vám říká kapitáne? Byli jste spolu ve válce?"
    "My... jsme spolu sloužili."
    "Je to vidět. A nechcete o tom mluvit. Proč? Dopustil jste se snad něčeho špatného? Bojíte se něčeho? Ať je to cokoli, ráda vám pomůžu."
    Kirk ji vzal za paže a málem ji políbil. Neudělal to, ale také ji nepustil.
    "Dovolte, abych vám pomohl," řekl. "Za nějakých sto let ode dneška napíše slavný romanopisec klasické dílo o tomto tématu. Stavěl tato slova dokonce nad vyznání lásky."
    "Pletete si gramatické časy," řekla. "Za sto let? A kde žil? Nebo kde bude žít?"
    "Na bláznivou otázku bláznivá odpověď," řekl Kirk. Ukázal na strop. "Támhle. Na planetě kroužící kolem té levé hvězdy v Orionově pásu."
    Pohlédla vzhůru: a tentokrát ji políbil. Nepřekvapilo ho, když mu polibek oplatila.

("Támhle. Na planetě kroužící kolem té levé hvězdy v Orionově pásu....")

    Když se Kirk vrátil do pokoje, Spock vzhlédl. Na nic se neptal, ale bylo vidět, že ho něco tíží.
    Kirk řekl pouze: "Všechno, co řekla, bylo 'ráda vám pomůžu'. Je v ní cosi ze světice, pane Spocku."
    "Ona se může stát mučednicí," řekl Spock. "Pro historii. Podívejte se."
    Zapnul aparát. "Takhle se nové dějiny odvíjely po změně, kterou zavinil McCoy. Zachytil jsem ten tok hned, jak jste s ní odešel. Podívejte se: na konci třicátých let vzrostlo pacifistické hnutí zvané Cesty ke světovému míru. Vliv tohoto hnutí na vládu zapůsobil, že Spojené státy svůj vstup do 2. světové války odložily. Zřejmě jen velmi málo lidí vědělo, že Cesty ke světovému míru jsou ve skutečnosti řízeny z Německa. Zatímco probíhala mírová jednání, mělo Německo dost času, aby ukončilo experimenty s těžkou vodou."
    "Hitler a fašismus tedy vyhráli válku?"
    "Ano. Protože jim to umožnilo vyvinout jako prvním atomovou bombu. Podívejte se ještě jednou: uvidíte, že je to přesné. A Edith Keelerová byla jednou z vůdkyní mírového hnutí."
    "Ale," řekl Kirk, "ona měla pravdu. Jistěže by mír..."
"Měla pravdu," odpověděl Spock, "jenže v nepravou dobu. Fašisté se díky atomové bombě a primitivním raketám zmocnili celého světa, kapitáne. A pak následovalo barbarství. Německé panství bylo tak silné, že při jeho svržení došlo k obrovským otřesům a svět prodělal těžkou krizi. V důsledku toho nikdy nedošlo k vývoji vesmírných letů."
    "Ne," řek tiše a bolestně Kirk.
    "A to všechno," pokračoval Spock nevzrušeně, "protože se McCoy vrátil v čase a nějak zabránil, aby ona zahynula tak, jak měla, při nějaké pouliční nehodě. Musíme ho zastavit."
    "Jak zemřela? Kterého dne?"
    "To nedokážu říci přesně," řekl Spock. "Je mi líto, kapitáne."
    "Pane Spocku," pronesl zvolna kapitán, "myslím, že Edith Keelerovou miluji."
    "Já vím," řekl velmi tiše Spock. "Proto jsem řekl 'Je mi líto'."
    "A pokud McCoye nezastavíme..."
    "Pak ji zachráníte. Ale zemřou milióny lidí, které v historii, jak ji známe, nikdy nezahynuly."
    "Abstraktní milióny," pronesl Kirk. "Jiné dějiny. Ale Edith Keelerová je zde. Je skutečná. Zaslouží si žít."
    "Stejně jako Scott, Uhura, všichni ti, kteří zůstali za námi – nebo před námi. Pane, jste jejich kapitán. Oni na vás čekají, tam v ruinách města na pokraji Věčnosti. Oni a celá budoucnost, která vás zrodila. Výběr je na vás."
    Musel se tomu postavit tváří v tvář: ale nešlo to – ještě ne. Bude mít ještě čas rozhodnout se, až půjde do tuhého. Samozřejmě.
    Zatím tu byla stále Edith... stále. Spock o té věci již víc nemluvil. Občas jim dělal společnost, jako by je tiše podporoval. Jindy zmizel v pravý čas, zřejmě díky své zvláštní formě částečné telepatie.
    Tentokrát vyšli z misie spolu. Ale téměř okamžitě se rozdělili. Spock zahnul za roh ulice, do níž se vkrádal soumrak, zatímco Edith a Kirk zamířili na opačnou stranu. Edith se zdála šťastnější než obvykle.
    "Když si pospíšíme," řekla, "stihneme film s Clarkem Gablem v kině Orfeus. Ráda bych ho viděla, Jime."
    Kirk se usmál. "Jaký je to film?"
    "To je zvláštní," řekla a vzhlédla. "Doktor McCoy se zeptal skorem přesně takhle..."
    Kirk se zarazil a prudce se k ní otočil. Srdce mu prudce bušilo.
    "McCoy?" Vzal ji za ramena. "Leonard McCoy? Edith, tohle je důležité."
    "Nu ano. Bydlí v misii, v malém pokojíku nahoře. Byl velmi nemocný, téměř blouznil, ale myslím, že už je skoro..."
    "Spocku!" zařval Kirk. "Edith – počkej tady na mě."
    Přeběhl ulici a mával na svého prvního důstojníka. Spock se ohlédl a ve tváři se mu zračila otázka. Ale nepotřeboval se ptát. Když oba muži doběhli přede dveře misie, vyšel z nich McCoy.
    Lékař se překvapeně zastavil, a pak se mu po tváři rozlil široký úsměv. Začali si potřásat rukama, poplácávali se po zádech a přitom mluvili všichni najednou.
    "Kostro, kde jsi jen proboha..."
    "jak jste mě našli, a mimochodem, kde vlastně jsme?"
    "Když Edith řekla doktor McCoy, hned jsem..."
    "Zajímavé, že jsme byli tak blízko sebe..."
    "Asi jsem byl dlouho nemocný..."
    Kirk rychle pohlédl na Edith. Ve tváři měla vepsán výraz nesmírné zvědavosti, ale zároveň vypadala, jako by se jí nic z toho netýkalo. Když viděla, jak se k ní otáčejí, vstoupila do vozovky.
    Neviděla, jak se na ni řítí náklaďák. Teď přišla ta chvíle. Bez váhání se k ní rozběhl.
    "Kapitáne," uslyšel Spockův hlas. "Ne!"
    Kirk se zarazil s pocitem smrtelné úzkosti. V tu chvíli doktor otevřel ústa k výkřiku a vrhl se do vozovky. Kirk mu s nesmírnou nenávistí vůči sobě samému, neboť věděl, co musí přijít, zastoupil cestu. Téměř při tom vzlykal. McCoy do něj vrazil. Edith vykřikla a pak se ozvalo zaskřípění brzd.
    Potom nastalo ticho.
    "Jime," řekl vztekle McCoy, "ty jsi mě úmyslně zastavil... Slyšíš mě? Víš, cos to provedl?"
    Kirk nebyl s to odpovědět. Spock ho jemně uchopil za paži. "On to ví," řekl jemně. "Vy se to brzy dozvíte také. A co bylo... je tu opět."

(...Edith vykřikla a pak se ozvalo zaskřípění brzd. Potom nastalo ticho...)

    Kirk seděl ve svém křesle na palubě Enterprise, znovu v uniformě a díval se do prázdna. Za ním se ozval Spockův hlas:
    "Souřadnice z můstku, kapitáne."
    Ta slova mu nic neříkala. Papíry na stole mu nic neříkaly. Jako kdyby byl už mrtev.
    "Jime," řekl Spock.
    Pocit strnulosti nezmizel, ale pocítil mírný údiv. Kirk se pomalu otočil.
    "Pane Spocku," řekl, "to je poprvé, co jste mě oslovil jinak než kapitáne."
    "Musel jsem upoutat vaši pozornost," řekl jemně Spock. "Ale nemluvme o souřadnicích. Jime, na mé rodné planetě máme hrozně dlouhé noci. Zrána jsou slýchat stříbrní ptáci letící po obloze. Můj národ ví, že na všechno je vždycky dost času. Odpočineme si tam spolu. Budete se s námi cítit dobře."
    "Ani všechen čas na světě..."
    "U nás myslíme na zítřky."
    V Kirkovi se náhle vzedmula všechna hořkost. "Ona žádný zítřek nemá," řekl. "My ano, ale pro ni žádný zítřek nevzejde. Zavřela se nad ní voda."
    "Ne, kapitáne, nezavřela. Svou smrtí zachránila nesčetné miliardy lidí. Jak těch, co žijí, tak i těch, kteří se ještě vůbec nenarodili. Zdaleka se nad ní voda nezavřela."
    "A já jsem ji zklamal," tápal Kirk tmou k porozumění. "Nedokázal jsem ji zachránit. Přestože jsem ji miloval."
    "Ne. Jednal jste," opravil ho Spock. "Žádnou ženu ještě muž tolik nemiloval, Jime. Protože je první ženou na světě, které muž téměř nabídl za lásku celý vesmír."
 

 JAK SE VÁM LÍBILA POVÍDKA?
 Zatím tuto povídku hodnotilo 1354 lidí.
 Aktuální hodnocení povídky je 1,54 z 10ti (10 = nejlepší).

1


2


3


4


5


6


7


8


9


10


Vaše komentáře k této povídce 

Parse error: syntax error, unexpected T_STRING in /usr/local/www/webs/cz/startrek/puvodni/citforum.txt on line 52941