Záchranné poslání
Následující příběh nese název Záchranné poslání (Errand of Mercy) a jeho autorem je Gene L. Coon, jeden z hlavních scénáristů původního Star Treku. Poprvé se zde představuje nepřátelská civilizace Klingonů, která se během následujících let stala jednou z nejoblíbenějších mimozemských ras celého Star Treku.

    Klingonská výzvědná loď musela vědět, že na Enterprise nestačí - konečně, Klingoni byli na tyhle věci experti. Přesto však začali pálit, jakmile se loď kapitána Kirka přiblížila k Organii.
    Loď Federace palbu okamžitě opětovala a proměnila nepřítele v pár střípků. Útok však jen dokázal, jak úporně se Klingoni snaží Federaci zabránit, aby používala Organii jako svou základnu. Sama planeta příliš velkou cenu pro žádnou ze stran neměla - byla obydlena většinou zemědělci, kteří nejevili žádnou chuť k boji a ani to neuměli - avšak ze strategického hlediska to byla jediná planeta třídy M ve sporném sektoru kosmu. Veškeré pokusy o vyřešení sporu jednáním zcela ztroskotaly. Je to něco jako bývalá Arménie nebo Belgie, pomyslel si Kirk - země, přes kterou se vždycky přeženou boje.
    Nepřátelský výzvědný člun měl před zahájením palby dost času odeslat zprávu. Teď bylo potřeba zjistit, zda se k nim už neblíží klingonská flotila, pokud ovšem nevyrazila hned za člunem. Na jednání s Organijci zbývalo jen velmi málo času.
    Kapitán Kirk předal velení lodi Suluovi s přísným rozkazem okamžitě odletět, kdyby se objevila klingonská flotila, a spolu se Spockem se paprskem přenesl na povrch planety. Ulice, kde se materializovali, vypadala úplně jako v kterékoliv anglické vesnici ve 13.století - doškové střechy, lidé v hrubě šitých oděvech, pár volů táhnoucích rozvrzaný povoz. V dálce bylo vidět cosi jako starobylý hrad nebo pevnost, značně zchátralou, ale pevně se tyčící nad vesnicí. To se jaksi nehodilo k civilizaci, která se měla zabývat pouze mírovými záležitostmi. Kolemjdoucí nevěnovali oběma důstojníkům Hvězdné flotily žádnou pozornost, jako kdyby přenosový paprsek a materializace byly pro ně všední záležitostí. Ani to se nezdálo pravděpodobné.
    Když se konečně dostavili členové uvítacího výboru, chovali se celkem přátelsky. Byli to tři usměvaví starci v kožešinových oděvech, kteří se představili Ayelborne, Trefayne a Claymare. Přijali Kirka a Spocka v malé místnosti s hrubě opracovanými stěnami bez jakýchkoliv ozdob, kde stál pouze jeden stůl s několika tvrdými židlemi.
    Spock sklonil trikordér. "Není tu nic, co by vydávalo jakoukoliv energii," pošeptal kapitánovi. Kirk přikývl; potvrzovalo to jen jeho vlastní dojem. Tohle nebyla civilizace v období středověku, která by pomalu spěla k průmyslovému stádiu, jak hlásily první zprávy. Vládla tu naporostá stagnace - přímo laboratorní ukázka zastaveného vývoje. Nanejvýš podivné.
    "Moje vláda," řekl usměvavým Organijcům, "mne informovala, že podle předpokladů se chystají vaši planetu napadnout Klingoni, aby si z ní udělali základnu pro válku proti naší Federaci. Otevřeně řečeno, mým úkolem zde je jim v tom zabránit."
    "Říkáte tedy," pronesl Ayelborne, "že si musíme vybrat, zda budeme jednat s vámi, nebo s vašimi nepřáteli." Za jiných okolností by to mohlo znít nepřátelsky, ale Ayelborne se stále usmíval.
    "Ne, pane. Jestli se přikloníte k Federaci, můžete si stále vybrat. Klingoni vám žádnou možnost výběru nedají. Jejich společnost je vojenskou diktaturou a válka je pro ně životní náplní. My vám nabízíme ochranu."
    "Děkujeme vám," řekl Ayelborne. "Jenže my vaši ochranu nepotřebujeme. Nemáme nic, po čem by mohl kdokoliv zatoužit."
    "Máte tuto planetu a její strategické umístění. Pokud neuděláte něco, abyste jim v tom zabránili, vtrhnou sem Klingoni - to je na beton. My vám pomůžeme s budováním obrany, instalujeme obranná zařízení..."
    "Žádnou obranu nemáme, kapitáne, a žádnou taky nepotřebujeme," řekl muž jménem Claymare.
    "Nezlobte se, ale jste na omylu. Viděl jsem, co dokáží Klingoni provést s planetami, jako je vaše. Celé je proměnili v obrovské pracovní tábory a lidi v otroky. Neměli byste žádnou svobodu, všechno by vám zabavili a došlo by k braní a zabíjení rukojmí. To už je lepší žít na nějaké trestanecké planetě."
    "Kapitáne," řekl Ayelborne, "vidíme, že o nás máte skutečnou starost, a oceňujeme to. Ale znovu vás ujišťujeme, že nám nehrozí absolutně žádné nebezpečí..."
    "Ujišťuji vás, že ano! Myslíte si snad, že lžu? Proč?"
    "Nenechal jste mě domluvit," řekl jemně Ayelborne. "Chtěl jsem říct, že nám nebezpečí nehrozí. Vy a váš druh ovšem v nebezpečí jste. Bylo by pro vás nejlepší, kdybyste se co nejrychleji vrátili na loď."
    "Pánové, uvažte to laskavě. Můžeme vám v mnohém pomoci. Vedle čistě vojenské pomoci vám můžeme poskytnout techniky a jiné odborníky. Můžeme vám ukázat, jak místo jednoho člověka nakrmit tisíc. Postavíme tu školy a pomůžeme vám vychovat vaši mládež. Naučíme ji všechno, co známe. Zdá se, že u vás veřejná zařízení skoro neexistují. Můžeme váš svět zcela změnit, vymýtíme u vás hlad, nemoci a těžkou dřinu. Ale máme zakázáno vám poskytnout pomoc, jestliže ji sami odmítnete."
    "Jsem vskutku dojat," řekl Trefayne. "Ale..."
    Přerušilo ho zabzučení Kirkova komunikátoru. "Promiňte," řekl kapitán. "Zde Kirk."
    "Kapitáne," ozval se Sulu, "právě se kolem nás vynořila ze subprostoru spousta klingonských lodí. Nespočítal jsem je, protože po nás začaly pálit, ale musí jich být aspoň dvacet. Máme vztyčené ochranné štíty a já je nemůžu sklopit, abych vás přenesl na palubu."
    "To nemusíte," řekl ostře Kirk. "Máte rozkaz odletět a upozornit Flotilu. Vraťte se, až budete mít větší šance. Leťte!"
    Vypnul komunikátor a zahleděl se na Organijce.
    "Tvrdili jste, že tu není žádné nebezpečí. A teď..."
    "My o klingonské flotile víme," řekl Trefayne. "Je tu ještě dalších osm jejich lodí na oběžné dráze kolem naší planety."
    "Můžete to ověřit, pane Spocku?"
    "Ne, pane, na tuhle vzdálenost," řekl Spock. "Ale zdá se to logické."
    "A teď," dodal Trefayne, "se u pevnosti objevilo sedm set ozbrojených mužů."
    Spock zaměřil trikordér tím směrem a pokývl. "Nemají jen ruční zbraně," řekl.
"Podle těchto údajů jsou vybaveni i třemi nebo čtyřmi kusy těžkých zbraní. Rád bych věděl, jak se to tak rychle dozvěděli?"
    "Na tom teď nezáleží," řekl stroze Kirk. "Problém je, že jsme tu uvízli, přímo uprostřed klingonského okupačního vojska."
    "Vypadá to tak," řekl Spock. "Není to příjemná perspektiva."

    Klingoni byli humanoidi tvrdých tváří a silných svalů. Byli skutečně po zuby ozbrojeni a oblečeni v silných vestách. Cílevědomě a rychle kráčeli ulicemi a po cestě rozestavovali stráže. Několik Organijců, které potkali, se na ně usmálo a tiše, bez odporu jim ustoupilo z cesty.
    Ke Kirkově údivu jim zdálnivě neochotní členové rady poskytli organijské šaty a nabídli jim, že je skryjí: sami tím velmi riskovali. Kirk se zeptal:
    "Kde jsou naše zbraně?"
    "Vzali jsme vám je, kapitáne," řekl Ayelborne. "Nemůžeme zde připustit násilí. Claymare, odnes ty uniformy. Ne, my vás musíme chránit sami. Hlavní problém bude s panem Spockem. Mohl by představovat vulkanského obchodníka - snad by se mohl zabývat obchodem s trilliem."
    "Víte, že Vulkanci jsou členy Federace," řekl Kirk.
    "Ale nejsou pro Klingony nebezpeční. Vy, kapitáne, byste mohl být organijským občanem, pokud..."
    Dál se nedostal. Rozlétly se dveře a dovnitř vtrhli dva klingonští vojáci. Výhrůžně mávali zbraněmi, aby jim každý uhnul z cesy. Za nimi kráčel třetí Klingon vysoké, hrdé postavy. Nepotřeboval insignie hodností, aby každý pochopil, s kým má tu čest.
    Spock a Organijci couvli; Kirk zůstal stát na mistě. Velitel Klingonů se rychle rozhlédl po místnosti.
    "Tohle je hlavní rada?" pronesl s pohrdáním.
    Ayelborne postoupil vpřed a stále se usmíval. "Já jsem Ayelborne, nynější předseda rady. Vítám vás."
    "O tom nepochybuji. Jsem komandér Kor, vojenský guvernér na Organii." Pohlédl na Kirka. "Kdo jste vy?"
    "Jmenuje se Baroner," řekl Ayelborne. "Jeden z našich nejvýznamnějších občanů. Toto je Trefayne..."
    "Ten Baroner snad nemá jazyk?"
    "Mám jazyk," řekl Kirk.
    "Dobře. Když se vás na něco zeptám, odpovíte mi. Jak to, že se neusmíváte?"
    "Prosím?"
    "Jak to, že se tak idiotsky neusmíváte, jako všichni tady kolem?" Kor se pootočil ke Spockovi. "A hele, Vulkanec. Máte taky jazyk?"
    "Jmenuji se Spock. Obchoduji s trilliem."
    "Nevypadáte na obchodníka. Co je to trillium?"
    Spock pronesl jemně s kamennou tváří: "Je to léčivá rostlina z rodu liliovitých."
    "Na Organii neroste," řekl Kor. "Je to určitě špión Federace. Odveďte ho do vyšetřovací místnosti."
    "Není to špión," řekl rozzlobeně Kirk.
    "Dobře, dobře," řekl Kor. "Najednou beran mezi ovcemi. Proč nechcete, abychom si s ním promluvili? Vždyť to ani není člověk."
    Kirk zachytil Spockův varovný pohled a snažil se taky ovládnout.
    "Prostě vám nic neudělal, to je všechno."
    "Od Organijce tohle musím považovat za projev vzpoury. Výborně. Tak oni mě zde vítají. A co vy?"
    "Jste zde," řekl Kirk. "Nemohu proti tomu nic dělat."
    Kor se na něho ostře zadíval a pak se mírně pousmál. "To je zdravá nenávist," řekl. "To se mi líbí. Ovšemže na tom nezáleží, jestli mě tu vítáte nebo ne. Jsem tady a už tu zůstanu. Jste nyní poddaní Klingonské říše. Brzy se dozvíte řadu předpisů a pravidel, která budete muset dodržovat. Porušení kteréhokoliv z nich se trestá smrtí. Teď nemám čas na soudy."
    "Vaše nařízení budou dodržována," řekl Ayelborne.
    Kirk sevřel rty. Kor si toho všiml: zřejmě mu máloco uniklo. Řekl: "Vy snad nesouhlasíte, Baronere?"
    "Potřebujete můj souhlas?"
    "Potřebuji vaši poslušnost, nic jiného," řekl tiše Kor. "Budu ji mít?"
    "Vy tu poroučíte," pokrčil Kirk rameny.
    "To máte pravdu." Kor začal přecházet po místnosti. "Teď budu potřebovat zástupce z vašich řad, který bude sloužit jako spojení mezi vojskem a civilním obyvatelstvem. Nevěřím těm, kdo se příliš mnoho usmívají. Baronere, jmenuji vás."
    "Mě?" zeptal se Kirk. "Já tu práci nechci."
    "Ptal jsem se snad, jestli ji chcete? A pokud jde o vás ostatní - o nás Klingonech se říká, že býváme nelítostní. Bude-li zabit jediný klingonský voják, zemře tisíc Organijců. Budu tady mít pořádek, jasné?"
    "Pane komandére," řekl Ayelborne, "ujišťuji vás, že vám nezpůsobíme žádné starosti."
    "Tím jsem si jistý. Baronere, pojďte se mnou."
    "A co pan Spock?"
    "Proč vás to zajímá?"
    "Je to můj přítel."
    "Vybíráte si své přátele špatně. Budeme ho vyslýchat. Jestli lže, zemře. A pokud mluví pravdu, pak zjistí, že mu obchody půjdou poněkud hůř. Stráže, odveďte ho.
    Stráže s namířenými zbraněmi vyvedly Spocka z místnosti. Bez odporu se podvolil. Kirk vyběhl za ním, ale Kor sám ho zachytil. Kirk zrudl, ale Kor pouze kývl.
    "Nenecháte se sebou postrkovat," řekl Klingon. "To je dobře. Aspoň jeden člověk, kterého umím pochopit. Pojďte se mnou."

("...Klingoni byli humanoidi tvrdých tváří a silných svalů. Byli skutečně po zuby ozbrojeni a oblečeni v silných vestách...")

    Kor se usídlil v pevnosti, kterou Kirk a Spock zahlédli při svém příchodu. Zblízka a zevnitř se zdála mnohem starší. Kor v jedné místnosti umístil klingonský znak, stůl a jednu židli. To bylo všechno. Kirk musel stát. Kor podepsal listinu a hodil mu ji přes stůl.
    "Rozmnožíte to a dáte všem na vědomí," řekl. "Ode dneška nebude povoleno shromažďování více než tří lidí. Všechny písemnosti musí být schváleny tady. Zřídíme kontroly a budou vybíráni rukojmí. Tady je dost dlouhý seznam zločinů proti státu."
    Kirk pohlédl na listinu. Byl si vědom, že Kor ho jako vždy bedlivě sleduje. Komandér řekl: "Nelíbí se vám to?"
    "Čekal jste, že se mi to bude líbit?"
    Kor se jen ušklíbl. V tu chvíli se otevřely dveře a Spocka, následovaného klingonským důstojníkem, vtlačili dovnitř. K nesmírné Kirkově úlevě vyhlížel jeho první důstojník normálně.
    "Zjistil jste něco, poručíku?"
    "Je skutečně tím, za koho se vydává, komandére," řekl poručík. "Je to obchodník z Vulkanu a jmenuje se Spock. A skutečně obchoduje s tím rostlinným druhem trilliem: zdá se, že tady se cení."
    "Něco dalšího?"
    "Obvyklé obavy. Hlavně se stará, aby mohl ve svých obchodech pokračovat i za našeho velení. Jeho myšlenky jsou tak nevyrovnané, že se mu před námi nepodařilo nic utajit."
    "Dobře. Baronere, chtěl byste si vyzkoušet náš detektor lži?"
    "Já tomu vůbec nerozumím."
    "Prosévá vědomí," řekl Kor, "nebo také vědomí vymazává. Záleží na tom, na jakou intenzitu je nastaven. Když je potřeba, vysaje z člověka všechno, co ví, jako když teče voda z kohoutku. To, co z něj zbyde, pak už ovšem je spíš seno než člověk."
    "A vy jste na to pyšný?" zeptal se Kirk.
    "Žádná zbraň není nic příjemného," řekl Kor. "Jinak by nebyla k ničemu."
    "Pane Spocku, jste určitě v pořádku?"
    "Naprosto, Baronere. Ale byl to podivuhodný pocit."
    "Tak to stačí," řekl Kor se stopou podezření v hlase. "Vulkanče, můžete odejít. Ale mějte na paměti, že jste příslušník nepřátelské civilizaci a jako takový budete stále pod dohledem."
    "Jistě, pane komandére," odvětil Spock. "Rozumím."
    "Baronere, vraťte se ke své radě a dejte všem na vědomost tu vyhlášku. Než se zdejší lidé dovědí, co se od nich očekává, je na vás, abyste tu udržel pořádek."
    "Jinak budu zabit," řekl Kirk.
    "Přesně tak. Vidím, že i vy mi velmi dobře rozumíte."

    Když se Kirk ocitl na ulici, rychle se rozhlédl. Nikdo nebyl na doslech a zdálo se, že je nikdo nesleduje. Tiše oslovil Spocka:
    "Ten jejich prosévač vědomí asi není zdaleka tak strašný, jak si oni myslí."
    "Neradím vám, abyste ho podceňoval, kapitáne," řekl Spock. "Já jsem se mu dokázal do jisté míru ubránit. Částečně mi pomohla vulkanská schopnost ovládat vlastní myšlenky, částečně jsem dokázal působit na aparaturu. Ale kdyby ho nastavili na vyšší výkon, ani já bych se neubránil."
    "Já bych nevydržel ani tohle. Teď jde ale o to, jak přesvědčit Organijce, aby se začali bránit? Měli by Klingonům zasadit odvetný úder a pomoci nám vydržet, než se tu objeví flotila Federace."
    "Zdá se, že pouhé přesvědčování se míjí účinkem," řekl Spock. "Že bychom něco zkusili sami?"
    "Přesně to mám na mysli. Nebylo u té pevnosti něco jako sklad munice? Myslel jsem si to. Dobře, zkusíme to."
    "Souhlasím. Můžeme to udělat dnes večer?"
    "Jestli nemáte nic jiného na práci," řekl Kirk. Ale nemáme vhodné nástroje."
    "Jsem si jist," řekl Spock, "že od Klingonů získáme vše, co budeme potřebovat."
    "S vámi je radost spolupracovat, pane Spocku."

    Strážní u muničního skladu byli zdatní a dobře vycvičení, ale nic, co dosud na Organii viděli, je nepřipravilo na někoho, jako byli Kirk se Spockem. Oba rychle uspali, zbavili je phaserových zbraní a zamkli ve vedlejší místnosti, svázané a zamotané jako mumie.
    Uvnitř skladu Kirk objevil bednu, obsahující cosi jako chemickou výbušninu. Otevřel ji. Vzápětí se ze stínu vynořil Spock.
    "Mám jeden z jejich sonických granátů," zašeptal, "a nastavil jsem ho na opožděnou detonaci. Taková kombinace bude stát za to."
    "Výborně. Odpalte to."
    Spock položil opatrně granát do bedny a utíkal pryč. Kirk ho následoval.
    O tři minuty později osvětlil tmu oslnivý záblesk. Ozval se hromový výbuch, po němž následovalo ještě několik slabších detonací. Řízené střely létaly všemi směry. Nad městem se utvořil obrovský mrak, jehož dolní část hořela a vybuchovala.
    "Měl jste pravdu, pane Spocku," řekl Kirk, když hluk poněkud utichl. "Stálo to za to. Doufám jen, že rada udrží odhodlání. Ovšemže s Klingony nemohou bojovat přímo, ale mohli by dosáhnout toho, že by Organia byla pro Klingony nepoužitelná."
    "A mezitím," řekl Spock, "vám navrhuji, abychom se schovali v pořádně hluboké díře. Nezdá se mi, že by Kor mohl uvěřit, že tohle provedli Organijci."
    "Mně taky ne. Tak mizíme."
    Mohli vědět předem, co teď Kor udělá. Když o dvě hodiny později seděli v prázdné a tmavé chalupě na okraji vesnice, zaslechli jasný, vysoký zvuk ve směru od pevnosti.
    "Phasery," řekl Spock.
    "Ano, klingonské phasery - a ze všech střílí najednou. Podivné. Nevypadá to jako bitva, ani jako povstání."
    Odpověď se dostavila o hodinu později, když k nim ulicí přijíždělo obrněné vozidlo. Z jeho tlampačů se ze záznamu linul hlas:
    "Mluví k vám vojenský guvernér. Na nádvoří mého hlavního stanu bylo právě popraveno dvě stě organijských rukojmí. Za dvě hodiny zemřou další dvě stovky, a pak ještě dvě stě - dokud nám nebudou vydáni dva špehové Federace. Krev rukojmí lpí na vašich rukou. Popravy budou pokračovat tak dlouho, dokud se sabotéři nevzdají. Tak nařizuje Kor. Všichni poddaní, pozor! Mluví k vám vojenský guvernér. Na nádvoří..."
    Kirk a Spock mlčeli ještě dlouho potom, když už vojenské vozidlo nebylo slyšet. Konečně Kirk zašeptal: "Tak je to jasné."
    "Ano, kapitáne. A Organijci nevědí, kde se nacházíme, stejně jako Kor. Musíme se vzdát, a to rychle."
    "Počkejte chvilku. Nechte mě přemýšlet."
    "Ale všechny ty životy..."
    "Já vím, já vím. Musíme se ukázat. Ale stejně jsme ve výhodě. Můžeme Kora přinutit, aby odvolal to vraždění."
    "To je nepravděpodobné, kapitáne," řekl Spock. "Komandér Kor je snad masový vrah, ale je bezesporu i voják."
    "V tom případě jim musíme způsobit tolik škod, kolik jen můžeme, aby měli co dělat, než se tu objeví naše flotila. Do našeho výcviku investovala Federace mnoho peněz. Myslím, že teď je na čase jí to vrátit."

    Cestou ke Korově rezidenci Spock odhadl, že jejich šance na úspěch je asi jedna ku 7824,7, ale v jejich prospěch mluví moment překvapení a ukořistěné zbraně, nastavené na silné ochromení. Když se přiblížili ke dveřím Korovy pracovny, byly otevřené a žádný poplach se neozval. Uvnitř viděli Kora, sedícího u stolu s hlavou v dlaních. Zdálo se, že je hluboce zamyšlen, snad se mu dokonce protivilo zabíjení bezbranných zajatců. Když vzhlédl a uviděl Kirka a Spocka s namířenými zbraněmi, mihl se mu v obličeji jakýsi pochvalný záblesk.
"Jen zůstaňte klidně sedět, komandére," řekl Kirk. "Pane Spocku, hlídejte dveře."
    "Museli jste se ohánět, než jste se dostali tak daleko."
    "Obávám se," řekl Spock, "že mnoho vašich strážných nebude schopno služby."
    "Tak už to ve válce chodí. A co dál?"
    "Jsme tady. Odvolejte ty popravy."
    "Nevzdali jste se," řekl klidně Kor. "Odložte zbraně a odvolám popravy. Jinak ničeho nedosáhnete."
    "Můžeme vás ovšem zabít," pronesl Kirk temně. "Jste klingonský guvernér. To by vašim plánům hodně uškodilo."
    "Jen se neukvapte," řekl Kor. "Bude vás hodně zajímat, že flotila Federace tu má být za hodinu. Naše flotila je připravena se s ní utkat. Nepočkáme si na výsledek, než stisknete spoušť?"
    "Nemám to v úmyslu, pokud mě k tomu nepřinutíte."
    "Pouhá sentimentalita. Ve válce je k ničemu. Klingoni touto slabostí netrpí." Kor se usmál. "Přemýšlejte. Zatímco tu spolu mluvíme, tam nahoře v kosmu se rozhodne osud Galaxie pro příštích deset tisíc let. Mohu vám nabídnout něco k pití? Můžeme si připít na vítězství klingonské flotily."
    "Domnívám se, že vaše radost je předčasná," řekl Spock. "Existuje mnoho jiných možností."
    "Komandére," řekl Kirk, "na Zemi kdysi existoval národ zvaný Sparťané. Byli to nejlepší válečníci, jací kdy žili na naší planetě. Po nějakou dobu měli ve válkách úspěchy - ale přežil jejich protivník, Athény. Sparta znala jenom umění válečnické, zatímco Athény se proslavily jako matka všech umění."
    "Ta analogie mě těší, ale myslím, že je poněkud zastaralá," řekl Kor. "Jistě, v každé velké válce hraje svou roli i náhoda. Dnes jsme dobyvateli: jednou třeba budeme poraženi. Ale o tom nepochybuji."
    Vstal. Zbraň v Kirkově ruce se nepohnula ani o milimetr. Kor si jí nevšímal.
    "Víte, proč jsme tak silní?" zeptal se. "Protože jsme jednotní. Každý z nás je součástí většího celku. Je stále pod dohledem. I velitel jako já, kapitáne. Jak brzy zjistíte."
    Usmál se a mávl rukou ke stropu.
    Kirk však nevzhlédl. "Ovšemže tam je registrační aparatura. Ale pan Spock hlídá dveře, a já mířím na vás. Při prvním pokusu střílím."
    Náhle uslyšel Spockův udivený výkřik a ránu: to Spock upustil zbraň. Kirk se bleskurychle otočil a snažil se přitom neztratit Kora z mušky. Dveře, které Spock zavřel, se náhle znovu rozrazily a dovnitř vtrhli dva klingonští vojáci.
    Kirk stiskl spoušť, ale zbraň nevypálila. Namísto toho se mu v ruce rozžhavila. Instinktivně ji odhodil.
    "Střílejte," zařval Kor. "Střílejte, vy idioti!"
    V místnosti už teď bylo aspoň pět vojáků, ale jeden po druhém odhazovali zbraně, které upadly na kámen rozžhavené do ruda. Po chvilce zaváhání vojáci zaútočili. Kirk se připravil k obraně.
    Jeden z vojáků ho uchopil zezadu - a s výkřikem ho pustil.
    "Mají žhavá těla," vykřikl. Mezitím zavyl bolestí i sám komandér, když se pokoušel uchopit nůž na papír.
    Po několik desítek sekund se na sebe protivníci jen nevěřícně dívali. Nebylo slyšet nic než těžké oddychování.
    Pak vstoupili Ayelborne a Claymare. Stále se příjemně usmívali, což se zprotivilo už i Kirkovi.
    "Je nám velice líto, pánové, že jsme byli přinuceni zasáhnout," řekl Ayelborne. "Nemohli jsme připustit, abyste si navzájem ublížili. Násilí už bylo dost."
    "O čem to mluvíte, vy ovce?"
    "Zatrhli jsme vám ty věčné šarvátky," řekl Claymare. "To je všechno."
    "Tak pomalu," řekl Kirk. "Vy jste nám je zatrhli? Vy? A teď nám asi naplácáte, co?"
    "Ale prosím vás, kapitáne," řekl Claymare. "Vždyť už přece znáte odpověď. Nejen vaše zbraně, ale všechny prostředky ničení na této planetě mají teď teplotu asi 157 stupňů. Stačí pokus o jejich použití a jsou k ničemu."
    "Moje flotila..." řekl Kor.
    "Stejné podmínky teď vládnou na obou vašich flotilách," řekl Ayelborne. Žádná bitva nebude."
    "Nesmysl," zavrčel Kor.
    "Zkuste se s nimi spojit. Vy také, kapitáne. Vaše loď už je na dosah vašeho komunikátoru."
    Kapitán poslechl. "Kirk volá Enterprise. Ohlaste se."
    "Kapitáne! Jste to vy?"
    "Zde Kirk - podejte hlášení, pane Sulu."
    "Nevím, co hlásit, pane," ozval se Suluův hlas. "Zrovna jsme se blížili ke klingonské flotile, když se všechno ovládání lodi tak rozžhavilo, že je nepoužitelné. S vyjímkou spojového zařízení. Jestli to má být nějaká nová klingonská zbraň, jak je možné, že spojení stále funguje?"
    "Nevím," řekl ztěžka Kirk. "Zůstaňte na příjmu, pane Sulu. Ayelborne, jak jste to dokázal?"
    "Těžko byste mé vysvětlení pochopil, kapitáne. Stačí, když řeknu, že zatímco stojím zde, nacházím se současně i na můstku vaší lodi, na můstku všech lodí, na domovské planetě Klingonské říše na ústřední planetě vaší Federace. Část energie sdílím s vašimi zbraněmi - já i ostatní moji lidé. Ta nesmyslná válka skončí."
    "Jak se opovažujete?" zařval Kor.
    "Nemůžete jen tak zastavit naši flotilu," řekl stejně rozzlobeně Kirk. "Nemáte právo..."
    "To, co se děje ve vesmíru, se vás netýká..."
    "Válka skončí," řekl Ayelborne. "Pokud se obě strany nedohodnou na okamžitém zastavení všech nepřátelských akcí, budou všechny vaše branné síly zničeny, ať jsou kdekoliv."
    "Máme na Klingony oprávněné stížnosti," řekl Kirk. "Vtrhli na naše území, zabíjejí naše občany..."
    "Ten prostor nebyl součástí vašeho území," zuřil Kor. "Pokoušeli jste se nás zastavit, omezit náš přísun potravin a překazit naše obchody."
    "Podívejte se," řekl Kirk Organijcům a snažil se získat nad sebou kontrolu. "My jsme vás o pomoc nežádali, ale teď byste měli být na naší straně. Těch dvě stě rukojmích, kteří byli zabiti..."
    "Nikdo nezemřel, kapitáne," pronesl klidně Claymare. "Nikdo zde nezemřel po tisíce let. A ani v budoucnu se tak nestane."
    "Mohu se vás zeptat, kapitáne, co vlastně hájíte?" otázal se jemně a pobaveně Ayelborne. "Má někdo právo vést války? Zabíjet milióny nevinných lidí? Zničit život v rámci celé planety? Tohle je právo, které si osobujete?"
    "Já..." začal Kirk a zarazil se. "Ovšem, nikdo si nepřeje vést války, ale někdy je třeba bojovat. Případně, předpokládám, že nakonec..."
    "Jistě, nakonec byste uzavřeli mír," řekl Ayelborne. "Ale mezitím by zahynuly milióny. A my vám přinášíme mír okamžitě. A v budoucnu se z vás stanou přátelé. Budete harmonicky spolupracovat."
    "Nesmysl," odsekl Kor. Kirk si uvědomil, že po celou dobu stál těsně vedle Kora a dotýkal se ho ramenem. Rychle uhnul.
    "Ovšem, teď jste stále nepřátelé," řekl Ayelborne. "Tuto planetu budete muset opustit. Přítomnost bytostí, jako jste vy, je pro nás obtížná."
    "Co tím chcete říct?" zeptal se Kirk. "Zas tak se od nás přece nelišíte, ať už dokážete cokoli."
    "Kdysi jsme se od vás příliš nelišili," řekl Claymare. "Ale to bylo před milióny let. Od té doby jsme se rozvinuli tak, že fyzická těla už vůbec nepotřebujeme. Tento vzhled jsme si zvolili jenom kvůli vám. Nyní se vám ukážeme v naší pravé podobě."
    "Hypnóza!" vykřikl Kor. "Kapitáne, ty zbraně snad vůbec nejsou žhavé. Chopte se jich!"
    Ayelborne a Claymare se usmáli a pak se začali proměňovat. Nejprve se objevil odlesk, který stále sílil, až vyhlíželi jako kovové sochy v rozžhavené peci. Pak lidské postavy zmizely. Teď to vypadalo, jako by v místnosti zářila dvě slunce.
    Kirk zavřel oči a zakryl si tvář rukama. Světlo ho stále pálilo. Konečně začalo mizet.
    Organijci byli pryč.
    "Fascinující," řekl Spock. "Jsou to čiré myšlenky - nebo čirá energie? V každém případě nemají žádná těla. S takovým druhem života jsme se nikdy nesetkali."
    "Ale ta planeta," řekl Kirk. "Ty stavby... ta pevnost..."
    "Planeta je zřejmě skutečná. Ale zbytek jen představy. Vytvořili je, jak nám řekli, pouze pro nás. Počítám, že ve vývoji jsou nad námi tak daleko, jako jsme my nad amébami."
    Dlouho bylo ticho. Konečně se Kirk otočil ke Korovi.
    "Nu, komandére," řekl, "předpokládám, že tím je válka dobojována. Když nás Organijci nenechají válčit, snad bychom se mohli stát přáteli."
    "Ano," řekl Kor. Napřáhl ruku. "Ale jsem z toho poněkud smutný, kapitáne."
    "Smutný? Protože jsou o tolik vyvinutější než my? Ale jim to přece trvalo milióny let. Ani bohové nevznikli přes noc."
    "Ne, to mi nevadí," odvětil Kor. "Je mi jen líto, že nás nenechali válčit," povzdechl si."Mohla to být parádní bitva."

 

 JAK SE VÁM LÍBILA POVÍDKA?
 Zatím tuto povídku hodnotilo 524 lidí.
 Aktuální hodnocení povídky je 2,00 z 10ti (10 = nejlepší).

1


2


3


4


5


6


7


8


9


10


Vaše komentáře k této povídce 

Parse error: syntax error, unexpected T_DNUMBER in /usr/local/www/webs/cz/startrek/puvodni/errforum.txt on line 28698